Protože v žilách jejich matky nekolovala královská krev, nesměly být Habsburky. Po I. světové válce však byly vyhnány z Konopiště a jejich majetek byl bez náhrady zabaven, protože byly děti svého otce.
To je tragický osud tří prvních sirotků první světové války.
1887.
Arcivévoda František Ferdinand získává Konopiště od rodiny Lobkovicovy.
1889.
Korunní princ Rudolf umírá v Mayerlingu.
Arcivévoda František Ferdinand se stává následníkem rakousko-uherského trůnu.
1900.
Po dlouholetém zamítání vydává císař František Josef I. konečně své svolení ke sňatku arcivévody Františka Ferdinanda s láskou jeho života, s hraběnkou Žofií Chotkovou z Chotkova a Vojnína, ale jen s výslovnou podmínkou, že manželství bude morganatické, a že Žofie Chotková a děti vzešlé z tohoto manželství se nikdy nestanou členy císařské a královské rodiny.
28. června podepisuje můj praděd arcivévoda František Ferdinand prohlášení, kterým se zříká – ne pro sebe – ale pro svou budoucí manželku a děti vzešlé z tohoto manželství nejen nástupnických nároků na rakousko-uherský trůn ale i nároků na jména, tituly, pocty a privilegia členů císařské a královské rodiny.
Toto prohlášení je přečteno v Říšské radě.
Maďarský parlament schvaluje zákon, kterým se má zajistit, že se Žofie nikdy nestane uherskou královnou.
Prvního července se pak v českých Zákupech koná v nejužším rodinném kruhu svatba arcivévody Františka Ferdinanda a hraběnky Žofie Chotkové.
Má prababička se pak stává kněžnou z Hohenbergu, později vévodkyní z Hohenbergu.
1914.
28. července jsou moji prarodiče zavražděni v Sarajevu.
Můj děd, vévoda Max z Hohenbergu, kterému bylo tenkrát 12 let, jeho sestra hraběnka Žofie z Hohenbergu, které bylo tenkrát 13 let, a jejich bratr, kníže Ernst z Hohenbergu, kterému bylo tenkrát 10 let, ztrácejí své milované rodiče a stávají se sirotky
Sarajevský teroristický čin vrhá Evropu do hrůzyplného víru první světové války
1916.
Císař František Josef umírá 21. listopadu. Arcivévoda Karel, synovec císaře Františka Ferdinanda se stává císařem Rakouska-Uherska. Toto následnictví nikdo nezpochybňuje.
Pokud by prohlášení mého praděda, kterým se pro své děti navždy vzdal nároku na rakousko-uherský trůn, nebylo závazné, stal by se vévoda Max z Hohenbergu rakouským císařem a králem českým a uherským.
28. října téhož roku je ukončeno dědické řízení mého praděda a můj děd, vévoda Max z Hohenbergu se stává právoplatným vlastníkem panství Konopiště, ke kterému patří zámek Konopiště včetně rozsáhlých uměleckých sbírek, 5758 hektarů půdy, dále 2 cihelny, 1 palírna, pivovar v Benešově a 2 kamenolomy - v Mrači a Požárech - vše vybavené nejmodernějším zařízením.
Můj prastrýc Ernst z Hohenbergu nabývá dědictvím vlastnictví zámku Chlumec u Třeboně s 6688 hektary půdy.
1917.
Dne 31. srpna propůjčuje císař Karel mému dědovi podle mužského prvorozenství šlechtický titul vévody. Všichni jeho potomci tím automaticky získávají šlechtický titul kníže, respektive kněžna z Hohenburgu. Rodina získává nový šlechtický erb.
1918.
28. října vyhlásil Národní výbor v Praze samostatnost Československa.
O 6 dní později, tzn. 3. listopadu, uzavírají Rakousko-Uhersko a Itálie příměří a první světová válka tím ve Střední Evropě končí.
1919.
Dne 16. dubna jsou dosud nezletilé děti z Konopiště vyhnány. Každé z nich si smí vzít s sebou osobní věci do celkové hmotnosti 5 kg. Musejí opustit Československo a nacházejí útočiště ve Vídni. Panství Konopiště, které je ve vlastnictví Maxe Hohenberga, je bez uvedení důvodu zkonfiskováno.
O 5 měsíců později, tzn. teprve 10. září, podepisuje nová Rakouská republika se spojenci první světové války, ke kterým patří také Československo – v textu smlouvy označené jako svobodný a nezávislý stát - Saint-Germainskou mírovou smlouvu.
Článek 208 Saint-Germainské smlouvy zní takto
„Státy, kterým připadlo území bývalého mocnářství rakousko-uherského nebo které vznikly rozpadem tohoto mocnářství, získají všechny statky a majetek vlády rakouské, bývalé i nynější, pokud leží na jejich vlastním území.
Podle tohoto článku budou se jako statky a majetek vlády rakouské, bývalé i nynější, rozuměti statky, které náležely bývalému císařství rakouskému, a zájmy tohoto císařství na statcích, které bývaly společným majetkem mocnářství rakousko-uherského, dále všechen majetek Koruny a soukromé statky bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské.“
1920.
16. července vstupuje Saint-Germainská mírová smlouva v platnost.
1921.
12. srpna přijímá československý parlament po delších rozpravách zákon číslo 354. Přijetím ustanovení článku 2 § 3 tohoto zákona je tak učiněn pokus legalizovat svévolné vyvlastnění sourozenců Hohenbergových.
-
• Zákon číslo 354 slouží k začlenění článku 208 mírové Saint-Germainské smlouvy do československého práva.
-
• Protože se zákon číslo 354 vztahuje na článek 208 mírové Saint-Germainské smlouvy, je § 3 odstavec 2 jako vlastník majetků a statků chybně uveden arcivévoda František Ferdinand a ne jeho synové, kteří však byli právoplatnými vlastníky již od roku 1916….
- • V době přijetí tohoto zákona byl však arcivévoda František Ferdinand již více než 7 let po smrti a Max Hohenberg byl již téměř 6 let právoplatným vlastníkem panství Konopiště a nebyl přitom – jak už bylo řečeno dříve – členem bývalé rakousko-uherské panovnické rodiny.
1922-1923.
Jaroslav, kníže Thun-Hohenstein, opatrovník a strýc těchto tří zčásti dosud nezletilých dětí podává v Československu proti tomuto rozhodnutí žalobu, ve které uvádí, že děti nejsou členy ani královské ani císařské rodiny, a že se na jejich majetky a statky tedy nevztahují ustanovení článku 208 mírové Saint-Germainské smlouvy. Jeho žalobu soud v poslední instanci zamítá s odůvodněním, že v zákoně stojí „... František Ferdinand d‘ Este a jeho potomci“. A bratři Hohenbergové jsou potomci arcivévody Františka Ferdinanda.
Opatrovník se proto obrací na Reparační komisi v Haagu, která však prohlašuje, že není příslušná k výkladu článku 208 mírové Saint-Germainské smlouvy. Rakouská vláda se za děti zasazuje a zastává rovněž názor, že majetky a statky rodiny Hohenbergových nespadají pod ustanovení článku 208 mírové Saint-Germainské smlouvy. Navzdory existujícím bilaterálním stykům obou zemí se řešení tohoto problému nikdy nenalezne.
1929.
Dne 5. března umírá Jaroslav, kníže Thun-Hohenstein. Pokaždé, když bratři Hohenbergové hodlají navštívit Československo, musí nejdříve požádat o zvláštní povolení ke vstupu na československé území. A ani v případě jejich účasti na pohřbu svého strýce a bývalého opatrovníka tomu není jinak. O toto povolení musejí bratři žádat také vždy, když chtějí navštívit svou sestru Žofii, která se v roce 1920 vdala za hraběte Bedřicha Nostitze-Rienecka a zůstala v Československu. Toto povolení udělují tehdejší československé orgány většinou velmi pozdě.
1938.
14. března 1938, necelých 24 hodin po vstupu německých vojenských okupačních jednotek do Rakouska, zatýká Gestapo mého praděda Maxe Hohenberga a jeho bratra Ernsta a posílá je do Dachau. http://www.kz-gedenkstaette-dachau.de/publications/materials/audioguide/deutsch_audioguide.pdf
Vzápětí poté konfiskují nacisté statky a majetky bratrů Hohenbergových v Rakousku
1938.
Dne 15. března obsazují německé vojenské jednotky zbytek Československé republiky. Zámek Konopiště nacisté využívají jako muzeum. Největší část sbírek nechávají nacisté zabalit do beden a převézt do rakouského Lince, kde mají být začleněny do sbírek plánovaného „Armádního muzea Vůdce“.
1945.
Nedaleko Salcburku zajišťují spojenci 42 beden s uměleckými poklady z Konopiště a z pražských muzejí. Můj dědeček uplatňuje své vlastnické nároky, které jsou však zamítnuty. V květnu 1946 posílají spojenci všechny bedny s uměleckými díly zpět do Československa.
1948.
Dne 25. února se komunistická československá vláda ujímá vedení státu.
1962.
MDne 8. ledna umírá můj dědeček a jeho dědicem se stává můj otec František Hohenberg. V závěti mého dědečka je jako dědictví uvedeno panství Konopiště, které však leží mimo jeho dosah za Železnou oponou.
1977.
Umírá můj otec a jeho univerzální dědičkou se stává má matka Alžběta, rozená princezna z Lucemburku, vévodkyně z Hohenbergu.
2001.
Přepisuje má matka své zděděné nároky na panství Konopiště na svou dceru – na mne.
2007.
Tam, kde se můj praděd musel vzdát, tam já pokračuji a znovu otevírám spis.